TIBETSKÝ ŠPANĚL
(tibeťák, tibeťáček, tibísek... - prostě „tibbi“)

Stručná charakteristika plemene:

Tibetský španěl je malý, cca 5 kg vážící pejsek. Pro svoji vyjímečnou povahu a snadnou péči o něj se stává vyhledávaným společníkem lidí, kteří upřednostňují přírodní typ psa. Přes svoji malou velikost je tibetský španěl mimořádně odolný pes, jinak by v tibetské hornatině, odkud pochází, nemohl přežít krátká, ale velmi horká léta a dlouhé, drsné zimy. Je pohyblivý a vytrvalý, s dobře vyvinutými smysly. Zvládne dlouhou horskou túru za každého počasí, ale velmi rád se spokojí i s životem ve velkoměstě. Přizpůsobí se každému životnímu stylu, ale pohyb miluje. Uvítá stálý kontakt s rodinou, je ideálním společníkem a rodinným psem. Tibetský španěl je bystrý a je zároveň i velmi samostatný, sám sebe považuje za osobnost. Svou inteligencí, výbornou pamětí a schopností vcítit se do nálady člověka si dokáže podmanit srdce každého milovníka psů.

Krátký historický nástin:

Tibetský španěl jednoznačně pochází z Tibetu, ale o konkrétním původu tohoto milého houževnatého psíka je známo málo. Ani jeho název historii plemene nijak neosvětlí. Označení "španěl" by poukazovalo na loveckého psa určitého typu - tomu však tibetský španěl v žádném ohledu neodpovídá. Však to také žádný španěl není, má k němu tak daleko, jako tibetský teriér k teriérům. Jisté je, že tibetský španěl patří k nejstarším existujícím plemenům - psy podobné tibetským španělům zobrazují kresby již ze 7. století našeho letopočtu. Přesto jsou tibetští španělé často považováni za křížence s pekingským palácovým psíkem, který se však prvně objevuje až na obrazech z 18. století. V Tibetu se tito psíci chovali jak v klášterech, tak na venkově. Mezi jednotlivými psy byly značné velikostní a typové rozdíly, psi z klášterů ale byli elegantnější a "zdobnější" než psi z vesnic. V nejčistší formě chovali tibetské španěly v klášterech západně od Lhasy, odkud mohli být pouze darováni jinému klášteru nebo váženým hostům. Malý pes měl v klášterech za úkol držet stráž z vyvýšeného bodu (například obvodové zdi) a na všechno neobvyklé v okolí upozornit svým štěkotem. Štěkot pak přivolal na místo velké dogy, které odradily vetřelce před vstupem do klášterního areálu. Mniši však byli zvyklí od svých malých psů očekávat i další služby - při dlouhých modlitbách oceňovali společnost huňatých psíků coby živých "kamínek", psíci také uváděli do chodu tzv. modlitební mlýnky.

Kdy a jak se dostali tibetští španělé do Evropy není přesně známo. Je více než pravděpodobné, že se dávní předkové tibetských španělů dostali do Evropy možná už ve 2. století před naším letopočtem po tzv. hedvábné cestě spojující Evropu s východní Asií, a možná se i podíleli na formování některých malých kontinentálních španělů. Další zmínky jsou o tom, že na sklonku 19. století přivezli angličtí kolonisté, vracející se z Indie do staré vlasti, několik těchto psů. Také expedice do Tibetu z let 1904 - 1905 byla na zpáteční cestě doprovázena párem tibetských španělů, kteří prý dokázali celou vzdálenost z Tibetu do Indie ujít pěšky. To vše jsou sice věrohodně znějící, ale stále jen domněnky a hypotézy. Reálná a podložená historie tibetského španěla se však omezuje na posledních sto let. Na přelomu 19. a 20. století bylo do Anglie dovezeno více psíků typově odpovídajících tibetským španělům, kteří byly převážně zbarvení zlatého až červeného a černého či černobílého. Mezi nejdůležitější patřili dva přímí potomci tibetských klášterních psů - Garpon a Potala, kteří se stali důležitými pro moderní chov a vyskytují se ve většině rodokmenů dnešních tibetských španělů. První standard tibetského španěla byl vypracován v Anglii v roce 1934 a jeho modelem byla překrásná, drobná fenka zlatočervené barvy Dolma of Ladkok, dovezená v roce 1928 z Tibetu, která ve své době byla považována za nejkrásnější zvíře svého plemene. V roce 1934 byla též v Anglii založena "Tibetan Breeder Association" a čtyři malá tibetská plemena (tibetský španěl, tibetský teriér, ši-tzu a lhasa apso) byla od sebe definitivně oddělena jak na výstavách, tak v chovu. I když nikdo nechce popírat tibetský původ plemene, patronát nad ním (v rámci FCI) převzala Velká Británie. Kromě Velké Británie se rozvoji plemene také velice věnují chovatelé ve Skandinávii. Tibetský španěl je v současné době znám a chován prakticky ve všech kynologicky vyspělých zemích, zůstává ale plemenem málopočetným a spíše vzácnějším.

Do České republiky byl první tibetský španěl dovezen paní Martou Dlabolovou (ch.st. Modrá písnička) v roce 1987. Byl jím krásný zlatý pes dánského chovu Tenzing Lan-Tsang, ale protože v té době nebyla v ČR žádná fenka, psík zůstal bez potomků. Až od roku 1990 byly stejnou chovatelkou uskutečňovány další importy z Dánska, Holandska a Švédska (psi Nalinas Jaunty a Tenzing Thimbu a feny Jhiva-Su v. d. Beekjeshof, Sommerlyst´s Fai-Dee a Tenzing Gus-Pa), kteří založili kvalitní český chov tibetských španělů - první odchovy jsou z roku 1991. Během dalších let byli průběžně dováženi psi a feny z Dánska, Belgie, Holandska a Irska, a v roce 1995 byl z USA dovezen první pár štěňátek ve zbarvení black and tan (černí s pálením). V současné době je česká chovná základna tibeťáčků dostatečně početná, kvalitní a dostatečně navzájem nepříbuzná, jedinci z českého chovu jsou uznáváni i u zahraničních chovatelů a úspěšní i na vyšších zahraničních výstavách.

Uplatnění, způsob držení:

Pes má v životě člověka rozličné úkoly. Tibetskému španělovi současnosti připadl úkol velice krásný - být přítelem, společníkem, průvodcem a neustále rozdávat radost, lásku a pozitivní pohled na život. Je to v pravém slova smyslu společenský psík pro celou rodinu. Většina chovatelů má své tibeťáčky v bytech, ale mohou se chovat i celoročně venku. Také celoročním držením v městském bytě rozhodně netrpí (pro svoji velikost jsou do bytu velice vhodní), ale pro svůj temperament jsou šťastni, když se mohou proběhnout okolo své lidské "smečky", ať už na procházkách, na zahradě, u domku nebo na chalupě.

Péče a zdraví:

Tibetský španěl je nenáročným plemenem na péči. Jeho přírodní samočistící srst prakticky nepotřebuje žádnou náročnou údržbu. A nejen srst je u tohoto plemene přizpůsobena drsným životním podmínkám Tibetu. Celkově se jedná o plemeno zdravé, dožívající se v plném zdraví vysokého věku a netrpící "moderními psími nemocemi".

Zbarvení:

U tibetského španěla jsou ve zbarvení srsti povoleny všechny barvy i jejich kombinace, což přispívá k určité originalitě jednotlivých psů a fen. Ani standard plemene nijak jednotlivé typy zbarvení nespecifikuje, ale určité představy dává anglický výklad standardu (A. Wynyard - "The Tibetan Spaniel"):

Nejběžnější je tzv. sobolí zbarvení, které zahrnuje mnoho variet od srnčí světle hnědé, přes světle zlatou, krémovou, tmavě zlatou, kouřovou, červenou, zářivě červenou, rezavou, mahagonovou až po stříbřitou. Stříbrná sobolí má světle hnědou podsadu, která je sotva znatelná pod kabátem černých dlouhých chlupů po celém těle, s černou maskou a stříbrnou vlajkou ocasu. Mnoho zde vyjmenovaných sobolích barev je doplněno černou maskou a černou špičkou ocasu. Také se vyskytuje bílá lysina na hlavě (tzv. "Budhovo znamení"), bílá skvrna na krku, nebo řidčeji černá skvrna na hlavě (častěji se vyskytující u stříbrných), bílá nebo černá náprsenka, někdy bílé prsty nebo ponožky na jedné nebo více nohách.

Black and tan (černá s pálením) musí mít převládající černou barvu s červenými, světle hnědými, zlatými nebo stříbřitě kouřovými odznaky na hrudi, přední části nohou, na čenichu, okolo očí (obočí, tzv. druhé oči), dolní části náprsenky a kalhotách zadních nohou, někdy se stříbrnou vlajkou ocasu. Black and tan zbarvení bývá doplněno bílými znaky (malou bílou náprsenkou nebo bílými tlapkami.

Jako particolorní se označuje výrazná bílá barva s barevnými skvrnami. Nejčastěji se vyskytuje sobolí nebo světle zlatá na bílém podkladě. Černo - bílá a zářivě oříškově červená s bílou jsou vzácnější. Particolorní zbarvení může být doplněno černou maskou nebo černými konci dlouhých chlupů.

Tricolornízbarvení má k základní černé s pálením bílé znaky v poměru minimálně 60:40 (jinak hovoříme o černé s pálením a bílími znaky).

Celkově všechny typy vícebarevnosti jsou považovány za vzácné zbarvení.

Vzácně se také vyskytují psi celí bílí nebo černí (s pouze malou bílou náprsenkou nebo bílými tlapkami bez zlatých odznaků).

Pozn.: Podle intenzity delších černých chlupů v základně zbarvené srsti se sobolí jedinci s větší koncentrací černé srsti označují jako plášťoví (černá srst tvoří optický tmavší plášť) a tzv. bouřkový mrak (zde černá srst tvoří již celistvé překrytí světlejší srsti).

Pro variabilitu sobolího zbarvení, prakticky nemožnost určení intenzity černé srsti (u štěňat se intenzita mění zcela) a také špatné určitelnosti odstínu základního zbarvení srsti u štěňat (stříbrné, zlaté, hnědé, červené) je z praktického hlediska všem sobolím štěňatům narozeným v ČR zapisováno do rodokmenu zbarvení „sobolí“ - bez bližší specifikace (může však být doplněno bílými znaky).

Všechny uvedené typy zbarvení se mohou traké vyskytovat v hnědé řadě (geneticky zesvětlená na "bb"). Takže známe tibeťáčky hnědé s pálením, sobolí-hnědé, i particolor nebo tricolor s hnědým základem (hnědo-bílá, hnědý tricolor). Tito jedinci mají ovšem i světlejší kůži -hnědý (játrový) nos, pysky, oční víčka..., a světlejší (jantarové) oči. Standard plemene sice jasně říká, že jsou povoleny "všechny barvy a jejich kombinace", současně ale bohužel stejný standard uvádí, že oko je tmavé a nosní houba černá. A právě toto znění standardu už dlouhé roky rozděluje názor chovateleů tibeťáčků na dvě starny - jedny, kteří hnědé (čokoládové) tibeťáčky obdivují, a druhé, které je považují za nestandardní. Každopádně pokud by někdo chtěl takového tibetského španěla vystavovat na výstavách musí počítat s tím, že i názory rozhodčích na tuto barevnou mutaci se liší. Co se chovu týče, tak pokud hnědě zbarveného tibetského španěla spáříte s homozygotně "BB" založeným jedincem (tj. jedincem, který má klasicky černý pigment a prpo hnědý nemá vlohu), tak se narodí celý vrh černě pigmentovaných štěňat (všechna si vlohu pro hnědou barvu pouze ponesou zkrytě ve své genetické výbavě, tedy genetiky budou "Bb").

Mezi zesvětlená zbarvení patří také krémové. Jde o světle krémové, někdy až takřka bílé tibeťáčky, kteří ale světlou barvu nemají způsobenu bílou, nýbrž celkovým ředěním pigmentu. Tito psi mají většinou i horší pigment nosu (hlavně ve středu nosní houby, ale nikdy nejde o ostře orámovanou depigmentovanou část). Stejně tak mívají světlejší oční víčka. Od geneticky bílých se liší právě intenzitou zbarvení. A někdy se dokonce jedná o zesvětlené particolory, což většinou nelze okem poznat (občas vidíme třeba náznak kresby na hlavě, kdy ve světle krémové barvě je ještě o tón světlejší - bílý znak). Ani tento typ zbarvení naní na výstvách žádoucí, jelikož zde již nejda o světlejší pigment, ale doslova o špatně pigmentovaný nos.

Ilustrační fotky tibetských španělů podle jednotlivých typů zbarvení

sobolí	sobolí - červená	sobolí - plášťová	sobolí - bouřkový mrak
černá s pálením	černá s pálením	černá s pálení a bílými znaky	černá s pálením a bílými znaky
particolor - sobolí-bílá	particolor - sobolí-bílá	particolor - černá-bílá	tricolor
bílá	bílá	černá	černá s bílými znaky
hnědá s pálením	sobolí - hnědá	krémová	krémová